Nebuď sráč
Když jsem psal o úkolech, které si vzájemně Prvok, Šampón, Tečka a Karel zadají, aby si nepřipadali jako sráči, napadlo mě, jestli bych je taky dokázal splnit. Byla to přirozená reakce. Myšlenka, která mě musela napadnout. A když už mě napadla, nešlo se jí zbavit. A tak jsem se aspoň prostřednictvím částečné modifikace prvního úkolu jejich hry rozhodl zjistit, jestli nejsem sráč. Hrozilo sice, že se akorát ztrapním a že ten můj nápad vyzní jako naprostá pitomost, kterou navíc bude spousta lidí považovat za křečovitý pokus o propagaci knížky, ale to pro mě přestalo být důležité. Mnohem důležitější bylo, že jsem měl příležitost se nakopnout a probrat z pozvolného stárnutí, které člověka postupně čím dál víc nutí dělat výhradně rozumná a užitečná rozhodnutí. Přiznávám, chtěl jsem si prostě dokázat, že nejsem srab. A že nepíšu o něčem, čeho bych sám nebyl schopen. A tak jsem se rozhodl přeběhnout nahý Staroměstské náměstí. Uvědomuju si, že to zní nablble, ale mně to nablblé nepřipadalo. Naopak to bylo nečekaně euforické osvobozující dobrodružství.
